Velmi si vážíme, že na naší první akci, konferenci “Vzdělaná společnost”, jsme mohli přivítat mnoho osobností, které měly zájem o tématu skutečně odborně diskutovat.

Po přivítání vystoupil Radek Špicar ze Svazu průmyslu a dopravy: “Náš problém není levná práce, náš problém je levná ekonomika. Je ale potřeba vědět, že rozdíl (třeba proti Německu) je ve struktuře ekonomiky”. Ve stejném panelu, který se snažil odpovědět na otázku “PROČ potřebujeme vzdělanou společnost”  vystoupil popularizátor vědy Jan Lukačevič, který mimo jiné řekl: “Věda jako taková má nelehkou pozici. Obor je velmi konzervativní. Podle mě by měla být více průkopnická. Musí se změnit mind-set lidí, kteří do ní přicházejí.”

V panelu následujícím vystoupil Jiří Drahoš, bývalý předseda Akademie věd a nynější předseda školského výboru v Senátu Parlamentu České republiky. Inspiraci ve vzdělávacích soustavách jiných zemí okomentoval slovy: “Jsem nepřítelem vymýšlení českých cest na zelené louce. Na druhé straně sem nemůžeme jednoduše přesadit celý finský systém vzdělávání.” Pokračovala Lenka Štěpánová, bývalá předsedkyně České středoškolské unie, dnes angažovaná v projektu Učitel naživo. “Česká republika je skvělá ve vymýšlení strategií, horší je to s jejich implementací. A tak je tomu i ve školství.” Navázal Petr Gazdík, dlouholetý kantor a radní pro školství ve Zlínském kraji. “Maturita z matematiky bohužel nezkouší logické myšlení a dávání věcí do souvislostí”, komentoval současnou podobu testování znalostí žáků v České republice.

Poslední panel před obědovou pauzou patřil Mikuláši Bekovi, rektorovi Masarykovy univerzity v Brně. Svou velmi podrobnou a konkrétní vizi o optimální podobě českého vzdělávacího systému představil mimo jiné i s tím, že v České republice chybí (kromě neúspěšných VOŠ) post-sekundární vzdělávání. Bob Kartous z EDUinu navázal apelem, pro něj je totiž k řešení situace v českém školství potřeba hlavně politická odvaha.

V třetí části naší konference vystoupili velvyslanci Norska a Finska. V Norsku mají rozsáhlé zkušenosti s inkluzí – a proč je potřeba o inkluzi mluvit se můžete dočíst i v našem policy paperu od studentů pedagogické fakulty zde. Reforma finského vzdělávacího systému a její skvělé výsledky byla představena hned vzápětí. Panu velvyslanci děkujeme i za laskavý dar pro naše hosty na konferenci – jednalo se o podrobnou brožuru o finském vzdělávacím systému.

Ještě jednou děkujeme! Za účast na konferenci, za sledování našeho živého vysílání i záznamu na Youtube. Konferencí to pro nás nekončí. Chceme vše řečené vzít a aktivně s tím pracovat a vypracovat skutečně odvážnou vizi české vzdělané společnosti. Pokud chcete být u toho, přihlašte se k odběru našeho newsletteru ve spodní části našich stránek.

 

 

 

Věslav Michalik, úspěšný starosta obce Dolní Břežany, je jedním z členů správní rady Institutu moderní politiky iSTAR. Zajímá vás, co je cílem institutu, jak vznikl jeho název nebo kde vidí Věslav Michalik Českou republiku za několik let? I to se dočtete v následujícím rozhovoru.

Co je cílem nově založeného institutu?

Dívat se na praktické politické otázky bez stranických předsudků. Hledat jejich řešení pro 21. století. Formulovat centristickou a pragmatickou politiku, kterou se může hnutí STAN inspirovat.

Kterým tématům konkrétně by se podle vašeho názoru měl institut věnovat?

Vzdělání jako zdroj budoucí prosperity, hospodářská politika v kontextu revolučních technologických změn, klimatická změna a její politické důsledky, kvalita života stárnoucí populace, mezinárodní postavení Česka

Proč název iSTAR?

Protože ho vymysleli mladí lidé, kteří ho vedou. Malé i by mělo znamenat, že institut bude k politice přistupovat inovativně. STAR protože se jedná o institut založený hnutím Starostové a nezávislí.

Jak byste definoval středovou politiku? 

Jako politiku zdravého selského rozumu.

Jak by podle vás měla Česká republika vypadat za 5 či za 10 let? 

Za pět let se toho moc udělat nedá. Za deset už něco ano. Za patnáct let to je určitě vidět. To je moje komunální zkušenost. Takže za 5 let by měla mít slušného prezidenta a stabilní vládu. Za deset let by měla mít vytvořeny infrastrukturní a institucionální předpoklady pro budoucí prosperitu založenou na využívání špičkových technologií. A za 15 let by měla tu budoucí prosperitu zažívat.

Jaká je pro vás hlavní motivace být v politice?

Je lepší se snažit měnit to, s čím člověk není spokojený, než jen nad tím mávnout rukou a dívat se, jak totéž dělají jiní.

Kolik skutečných státníků se během dlouhých českých dějin ocitlo v čele naší země? A jak se vlastně poznají? Jistě by se dalo najít mnoho různých kritérií, ale tím nejzákladnějším je bezesporu jedno – přítomnost vize. Plány přesahující krátkodobý horizont, myšlenky nelimitované přítomnými hranicemi možného. Zkrátka umění vidět dál. Za meze dané volebním obdobím, jedním desetiletím či životem své vlastní generace.

A takové osobnosti jsme měli ve svém čele vždy v těch obdobích, která jsou dějinami hodnocena jako výjimečná. Přemyslovské Čechy se skvělou koncepcí vládnoucího rodu, s jasnou vizí. Vládnutí s vědomím toho, že je nutné čerpat zkušenosti a inspiraci od zahraničních specialistů v různých oborech, opřít prosperitu státu o lidi disponující znalostmi, dovednostmi a moderními vědomostmi. Karel IV., panovník, jež na nezanedbatelný čas definoval naši zem jako skutečný, ne jen geografický střed Evropy, opíral svou dlouhodobou koncepci o vzdělání. Jím založená univerzita přečkala veškerá dějinná úskalí, se solidní pověstí, až do dnešních dnů.  Marie Terezie, osvícená inovátorka a zakladatelka čitelné a efektivní státní správy, začala své tažení za moderní monarchii důkladnou reformou školství. Investovala tak do budoucnosti, výsledky své snahy mohla sama konzumovat jen z malé části. Přesto si byla vědoma zásadního významu vzdělané populace pro další rozvoj mocnářství. Pro jeho konkurenceschopnost, obranyschopnost, jednoduše životaschopnost v měnícím se světě. Z „moderní“ éry je samozřejmě nutno vzpomenout Masaryka, ideově zakotveného státníka, tak odlišného od dnešních krátkozrakých prospěchářů. I on nutil tehdejší politické elity vnímat potřebu vzdělaného národa. Pověst a společenská prestiž učitelů už nikdy nedosáhla takové úrovně, jakou měla právě v masarykovském Československu. A Masarykův výrok „Vzdělání není pouhým nashromážděním jednotlivých vědomostí, jako těstem není mouka, voda, sůl, kvasnice dohromady naházené“ svědčí o tom, jak jednoduše a přesně dokázal TGM formulovat složité věci. Jako třeba tu, že vzdělání nespočívá a nesmí spočívat jen v kupení vědomostí bez ladu a skladu, bez ambice umět dané aplikovat, provázat s konkrétní dovedností či užitečným návykem. Bohužel měl Masaryk na uskutečnění své vize chytrého a hodnotově orientovaného státu zatraceně málo času. Dlouhá desetiletí totalitního shrbení a devastace pozitivních tradic nás z nastolené cesty odvedla. A jak se ukazuje v dnešních dnech, v době plné falešných proroků a laciných marketingových triků, nepovedl se nám restart ani po roce 1989. Nevyužili jsme jedinečné atmosféry, kdy byli lidé připraveni na skutečné strukturální změny. Ekonomická reforma se neopřela o dva základní pilíře – právní prostředí a důkladnou reformu vzdělávacího systému. Ten měnil zásadně svou formu, objevily se nové typy škol, noví zřizovatelé, nové vzdělávací modely (to vše umožnilo vznik některým pozitivním výjimkám současného nedobrého stavu), ale nezměnilo se základní paradigma, jednoduše řečeno – nezměnil se obsah. V dnešní české společnosti zůstala škola institucí, kam se musí, kterou je nutné přetrpět a pak, konečně, se vrhnout do skutečného života. Přitom škola, nikoliv jen dnes, ale kdykoliv v dějinách, je jeho součástí. Učení je nejpřirozenějším procesem každého člověka, zvědavost a její ukojení, potřeba zvládat a osvojovat si nové vědomosti, dovednosti, návyky a postoje, to je vrozené každému člověku. A na okolním světě, na systému, který nastavujeme my sami, je jediné a přitom tolik složité poslání – tu přirozenou potřebu, chuť a touhu učit se, dítěti či mladému člověku nezkazit, nevzít mu ji. Pokud se podíváme pravdě do očí, tak přesně to ve svém důsledku český vzdělávací systém dělá. Jako by plánovitě ignoroval, že motivace strachem a trestem je vždy až extrémním instrumentem, nikoliv běžnou výbavou. Motivace je složitou směsí mnoha faktorů, jedno pravidlo však funguje takřka univerzálně – co nám jde, nás i baví. Tam, kde zažijeme úspěch, máme chuť a potřebu ho zažít znovu. Jako bychom nepochopili, že tohle všechno je mnohem důležitější než veškerá moderní vybavenost učeben. Že frontální, nudný, do sebe zahleděný výklad se dá dělat s křídou v ruce stejně chybně jako s interaktivní tabulí v zádech. A naopak – kantor jen s tužkou či křídou, ovšem otevřenou myslí a zacílením na své žáky, na jejich vtažení do celého toho kouzelného procesu, dokáže doslova zázraky. Ale kde takového učitele vzít? A kde se takový učitel v našem systému může vzít? To jsou dvě zásadní otázky vytvářející začarovaný kruh. V zemi, kde je prestiž učitele velmi nízko, kdy absolvent pedagogické fakulty nastupuje za nejnižší příjem mezi všemi vysokoškoláky, je lákavost této profese logicky mizivá. I proto se často na pedagogické fakulty dostávají lidé, které své studium berou nikoliv jako cestu za vysněnou profesí, ale jako poslední volbu, případně jako výtah k jiné pozici vyžadující akademický titul. Tomu často odpovídá i motivace studentů pedagogického směru, ta je v průměru nesrovnatelně nižší než u jiných, společensky prestižnějších vysokoškolských oborů. A rozjetý vlak se řítí dál. Pedagogické fakulty často přizpůsobují své kurikulum aktivitě a potenciálu svých (mnohdy demotivovaných) studentů. Neexistuje reálný tlak zespoda na zvýšení kvality výuky, na přizpůsobení se nové době. A z fakulty odejde učitel bez prestiže, vlastního pocitu spokojenosti, bez patřičné motivace a chuti do náročné práce. A takový nemůže mít motivované, radostné a po vzdělání toužící žáky. Samozřejmě se dopouštím zobecnění, samozřejmě máme i v České republice úspěšné studenty napříč obory, stejně jako skvělé, ojedinělé a neuvěřitelně nadšené učitele. Smutným faktem ale je, že je to systému navzdory. Politické elity už 30 let selhávají v tom, aby zajistily pedagogům dostatečné ohodnocení. To jistě není samospásné, ovšem přetíná se tím kruh. Voda v hrnci začne vřít. Do systému vlétne nový impuls.  A taková energie přinese konečně poptávku po skutečném zemětřesení. Po školství, které bude vnímat dynamický svět 21. století. Svět ještě před krátkou dobou nepředstavitelně rychlých a překotných změn. Svět, kde nestačí umět vyjmenovat Májovce, Lumírovce a časově zařadit paleolit. Svět, kde je podmínkou návyk celoživotního učení. Škola, která naučí lidi se učit, vzdělávat se po celý život. Škola, která bude chápat, že kompetence pro život ve 21. století se nenajdou v rukou psaných poznámkách pana učitele, jenž si v osmdesátých letech připravil pro nás. Škola, která bude umět poskytnout pevnou a s jasným záměrem vybranou vědomostní bázi doplněnou konkrétními dovednostmi, návyky a uměním vytvořit si vůči světu kolem nás kritický, o fakta a ověřené informace opřený postoj.

Vzdělání je totiž klíčem. Klíčem k ekonomické prosperitě, ale i demokratickou pojistkou. Diktatura a totalitní režimy potřebují indoktrinované loutky, pologramotné závislé otroky. Svobodná společnost vyžaduje vzdělání, konkurenci schopných, zdravý kvas, ze kterého vzejde zdravý růst. Vzdělání nás chrání. Poskytuje nám stabilitu, ukazuje vlastní kořeny, chápání naší kultury a tradic. Dá pochopit rozdíl mezi vlastenectvím a ukřičeným národovectvím. Dává kontext. Souvislosti. A to je v globálním světě zásadní.

Pokud skutečně chceme, aby bylo líp, pokud skutečně chceme, abychom se z montovny Evropy stali místem, kde se budou rodit patenty, vynálezy, kde bude pulzovat tep dnešní doby, pak musíme změnit náš vzdělávací systém. Do té doby jsou ty hezké věty o moderním státu, byť třeba z úst premiéra vlády, pouhými řečmi.

Text byl zpracován pro časopis The Business Soirée.

Převzato z www.vitrakusan.cz.